Trenér Pavel Zehnula: Florbal hlavně musí bavit. Hráče i jejich kouče

Po krátké odmlce se hlásíme zpět a přinášíme další rozhovor. Tentokrát jsme "vyzpovídali" Pavla Zehnulu, jednoho z vedoucích přípravky. Pavel svou hráčskou a později trenérskou kariéru prožil v FBS Olomouc. V hanácké metropoli prožil jak první florbalové krůčky, tak pozdější hraní za největší klub v kraji, včetně postupu do Divize. K Playmakerům se pak přesunul po florbalové pauze před rokem. V rozhovoru se Pavel vrátil jak k času strávenému v Olomouci a trenérským zkušenostem, stejně tak ale hovořil o současných dojmech z vedení nejmenších dětí. V závěru pak v krátkosti prozradil i myšlenky, na kterých jako trenér staví.

* Vzpomeneš si na své začátky s florbalem?

"Vzpomínám si přesně, bylo to myslím ve čtvrté třídě. Přišel jsem k tomu ve škole, odpolední kroužek to byl, říkalo se tomu sportovní aktivity tuším. Hrál se tehdy populární malý florbal, protože brankáři nebyly, malý branky, kam se nesmí…"

* A staré plastové hokejky…

"…a staré plastové hokejky. To bylo nejlepší, mohl ses řezat, jak jsi chtěl. (smích) Mě to zaujalo, a tak naši zjišťovali, kde se to dá zkusit na vyšší úrovni. Skončil jsem v Sokole v Olomouci, na Lokomotivě. Tam se hrál florbal, v těch malých halách. Pak se to tam nějak dohádalo, byl jsem tam asi rok, dva. Vedoucí, pod kterou jsem kroužek měl, tehdy odcházela do Chválkovic, šel jsem tehdy s ní. My tam chodili hodně spolužáci, byla to spíš parta, než aby to bylo nějaké sportovní. Tam jsem pokračoval s plácáním. Ale na tu profesionálnější úroveň, pokud se to tak dá říct, mě dostalo to, že se zde konal takzvaný Floš. To byl florbal základních škol. Pořádalo to FBS, které tehdy mělo tuším rok od založení, a oni zvali základní školy. Byl to turnaj škol mezi sebou, kde si vyzobávali lidi, vyhlédli si ty dobré a ty, co se jim líbili. A zvali si je na tréninky. Dostal jsem se tam tedy v šesté, sedmé třídě na trénink. A tak to začalo."

* Hodně lidí pak skončí na přechodu mezi dorostem a muži. Co tebe u florbalu udrželo?

"Asi ta parta. Ti lidi. Byla tam jedna velká ze Slovanu, s tou jsme si hodně rozuměli. Šli jsme spolu od začátku. Ještě to nebylo tak hrozné, jak v téhle době, kdy ta úmrtnost je fakt veliká: lidi jdou na různé školy, víc se nosí to, že na střední školu se stěhuješ. To za nás tolik nebylo."

* To je podle tebe nový trend?

"Z mého pohledu určitě. Nový nevím, ale za nás to nebylo tématem, že by šel člověk na střední do jiného města. Ano, pokud to byla lesnická, která je jen v Hranicích, tak to pak jo, to dává smysl. Ale pokud byla možnost, zůstal jsi ve městě. Až dnes je to ten trend v odcházení. Ale byla to hlavně parta. A já to nikdy nehrál na takové úrovni, že budeš mít čtyři tréninky týdně a velký dril. Já chodil třeba na dva, tři, v pohodě si zahrát. Nikdy jsem nebyl takový ten stálý člen sestavy, na kterém by to stálo, žádná hvězda. Spíš jsem byl takový ten vzadu. Takže tohle asi. Nesemlelo mě to časově a psychicky."

* Ale propracoval ses až do mužů, odehrál jsi něco…

"Jo, ale v tom mi pomohlo i to trénování, že jsem ve florbale zůstal. Do mužů jsem se dostal a byl u toho, když se tehdy s FBS Olomouc postupovalo do divize. Ale tam už jsem moc nehrál, konkurence v týmu byla obrovská. Tam se nějací kluci vraceli, další přišli z Prostějova. A ta šance se prosadit už nebyla velká. Tam jsem zůstal jen kvůli partě, ale věděl jsem, že už si nezahraji. Pak už jsem pinkal za béčko."

* Čím vlastně tvá hráčská kariéra skončila? V tvém věku přeci jen ještě lidi hrávají, i když třeba v nižších soutěžích.

"Úplně to skončilo s tím, jak jsem měl děti. Ta skupina, ta parta nyní pokračuje v B nebo C, podle toho, kolik je přihlášených týmů. Tam jsme měli tréninky jednou týdně. Pak přišly děti, toho času bylo stále méně a definitivní konec byl asi poté, kdy jsem začal věnovat trénování naplno. A úplný byl, kdy jsem se přestěhoval. Dojíždění už se s tím nedalo skloubit. A už to nebylo ono, zápal už byl ten tam."

* Přesuneme se k trénování, když jsi jej zmínil. Trenéři mají hodně důvodů, proč začít. Jsou nespokojení s úrovní tréninků, chtějí se realizovat, mají nějakou vizi… jak to bylo u tebe?

"Já k tomu přišel úplnou náhodou, možná v šestnácti. Dělal jsem asistenta Laďovi Ženčákovi tehdy, trenérovi v FBS. Potřeboval pomoc v mladších žácích. A mě celkem pohonilo ego, když jsem tam přišel jako hráč druhé kategorie mužů, možná třetí lajna, a oni na tebe kluci čuměli, jako bys byl hvězda. Protože něco ukážeš, to mě strašně bavilo jim ukazovat a pohonit si ego. To bylo tehdy důležité… Ale bavilo mě také s nimi pracovat, vidět ten progres. To bylo strašně fajn a formovalo mě to i v profesi, ne pouze ve florbalu. Mě bavila práce s lidmi, zjistil jsem, že práce s lidmi a jejich vedení mě fakt naplňuje. Určitě si nemyslím, že by tam byla ambice, že bych to dělal jinak nebo líp. Tak jsem to neměl."

* Ty jsi trénoval postupně jaké kategorie?

"Začal jsem jako výpomoc u mladších žáků, pak nějací elévové. Jako začátek beru to, když jsme s Rosťou Haincem dostali nabídku, a začali jsme dělat na DDM kroužek. Pak z toho vznikl Droždín. Ale tam jsem dostal ten kroužek, vyzkoušel jsem si některé věci, hodněkrát se spálil, to mi hodně pomohlo. Pak mě FBS oslovilo, jestli bych nemohl vzít Béčko Elév": že nemají trenéra a v mém věku už tam mohla být zodpovědnost. Tak jsem to vzal a postupně to šlo výš a výš. V elévech byl tehdy Tomáš Skoupil, který teď dělá sekretáře v Olomouci, takže nějaký progres tam je."

* Někteří trenéři zas tolik na semináře nechodí, spíše se samovzdělávají. Ale ty ses hodně vzdělával. Máš za sebou hodně seminářů a akcí. Co tě k tomu vedlo?

"Já na semináře chodil, kdy ještě systém kreditů nebyl. Nepotřeboval jsem je tedy k obnovování licencí. Ale byla to zajímavá témata, zajímavé osobnosti. A já jsem rychle pochopil, že neznáš všechno. A myslím si, že dnes řeknu, že jsem brzy pochopil, že neznám všechno. Že toho lidi ví víc než já a nepotřebuji prosazovat svůj názor, pokud není dobrý a neobhájím si jej a neprosadím. Bavilo mě to. Měl jsem možnost být na posledním semináři pana Bukače, který později umřel. To bylo hodně zajímavé, přinesl úplně jiný pohled na věc. A zjistil jsem, že řeší úplně stejné problémy jako tehdy elévové v Olomouci, akorát to řeší na daleko větší škále lidí. A mě ty semináře bavily: vycházelo mi to časově, znal jsem i lidi, kteří ty semináře dělali, třeba Mrázka. Znal jsem je osobně, potkal jsem se s nimi, pokecali jsme si. Nebylo to jen o seminářích."

* Co je pro tebe ve spojení s florbalem největší výzva? Ať už na práci s hráči, s rodiči…

"Rodiče jsou kategorie sama po sobě. Ale největší výzva, ty jo… Bavíme se o jaké kategorii? Každá je úplně jiná.

Nepotřebuješ znát systémy, musíš umět děti pro florbal strhnout

* Řekněme třeba elévové.

"U menších dětí je nejtěžší zaujmout je, aby u sportu zůstali. Hodně lidí to říká, říká to třeba pan Jelínek, říkával to pan Bukač. Ono je u těch dětí vlastně úplně jedno, jaké znalosti o florbale máš. Nepotřebuješ znát systémy, musíš je umět strhnout. Musíš vědět, jak se drží florbalka, jaks e hraje florbal, ale musíš hlavně děti pro to strhnout, probudit v nich ten zápal, aby později trenéři mohli pracovat na nějakých konceptech. Hrát si na něco, že trénuji, teď budeme dělat tyto a tyto systémy, to u dětí nefunguje. To je nejdůležitější, co si u děcek musíš uvědomit. Ale také musíš nějak reagovat na tu dobu. Ty děti jsou jiné než dříve, můžu to posoudit, jak jsem se k tomu vrátil. Možná je to i věkem. Když jsem dřív trénoval, byl jsem mladší a věkově blíž k nim, teď jsem zase věkově bližší k jejich rodičům. Taky to má určitě nějaký vliv."

* Měl jsi pak pauzu od florbalu celkově. Chyběl ti florbal?

"Nechyběl. Nechyběl mi vůbec. Měl jsem definitivní pauzu, co jsem se přestěhoval do Vrbátek. Už jsem přestával, byl jsem v pozici asistenta s Tomášem Hruškou, který doklepával juniory, protože nebyli trenéři. A já tam byl hlavně z důvodu toho, že ti kluci byli ti, co jsem trénoval v elévech. Chtěl jsem, jak se říká ve Star Wars, uzavřít kruh. A přišlo mi to líto. Věděli jsme, že 75 procent z nich po sezóně skončí. Půjdou na výšky, s florbalem třeba také seknou. Chtěl jsem tedy pomoct, Tomášovi i jim, a chtěl jsem se ctí skončit. Dal jsem si pak pauzu a vůbec mi to nechybělo. Cítil jsem už během toho trénování, že už tomu asi nemám moc co dát. Už jsme spolu byli dlouho."

* Potom ses ale vrátil do toho florbalového koloběhu. Co tě k tomu přimělo?

"Tak přimělo… Vrátil jsem se kvůli dětem. Chtěly to zkusit, zajímalo je to, já si říkám proč ne. A nebyl jsem ten, že musíš hrát florbal. Přitom jsem si říkal, že ještě mám co nabídnout. Tak jsem si říkal, že budu trávit čas s nimi, budu dělat tréninky s nimi. To je pro mě to nej: ne tak ten florbal, ale že ho dělám se svými dětmi. Vlastně pracuji ale zároveň s nimi trávím čas. A hlavně je to tady: nemusím dojíždět, mám to za barákem. Kdyby to bylo v Prostějově, tak ti na to nekývnu tak jednoduše. Asi kdyby tam děti nechodily, tak by mě to asi nechalo chladným."

* S čím jsi do toho šel? Přeci jen jsi říkal svého času, že Playmakeři neměli úplně dobrou pověst. Měl jsi tedy nějakou představu?

"Ne. Vůbec. Slyšel jsem to jen tehdy a bylo to navíc několik let zpátky. Vím, že proběhla nějaká restrukturalizace. Já si osobně nezakládám na tom, co slyším, ale názor si dělám sám. Proč to řešit jinak? A nešel jsem do toho s tím, že jdu pomáhat do Playmakerů. Bral jsem to tak, že vypomůžu v kroužku. A jestli jsou to Playmakeři, Lutín… to mi bylo jedno. A v kroužku je to už tuplem jedno."

* Přesto, překvapilo tě na klubu něco, v kladném nebo v záporném?

"Ono hodnotit je to těžké. Nebyl jsem nikdy na žádných trénincích, jen jako záskok. Co mě překvapilo, byla docházka. Negativně. To není na klub ale na hráče. Byl to myslím trénink žáků, tak tam docházka nebyla dobrá. Na to, že bylo před zápasem, bylo to tristní. Ale bohužel, taková je asi doba."

* Bohužel. Máš pár hráčů, dobereš mladší a čau.

"Jasně, ale to jsem vytáhl, co mi tak utkvělo. To ale není negativum klubu. To je realita, se kterou se musí pracovat. Je to smutné."

* Zmínil jsi, že děti jsou teď trochu jiné. V čem, v čem se to projevuje?

"Tohle je jen můj názor, nemám to podložený."

* Jasně, nehrajeme si na akademické pracovníky...

"Mě přijde, že jsou více vzdorní. Už v tom mladším věku. Mají větší problém s autoritami. Tím nemyslím, že by tě nutně měli na slovo poslouchat. Ale myslím si, že když se něco řeklo tehdy a něco se řeklo, platilo to. Teď něco řekneš, musíš zopakovat dvakrát, třikrát. Je to volnější. A taky trochu jejich zapálení. Je menší. Ale možná je to jen skupina od skupiny. Přijde mi ale, že na sport nyní děti často chodí, aby pokecaly s kamarády, než aby se něco naučily."

Přijde mi, že jsou děti více vzdorné. Mají problém s autoritami

* Ten sport vlastně mají na druhé, na třetí koleji…

"Ten sport je tam jen takový mediátor toho, že tam jsme a chodíme tam. Místo abychom stáli, tak nestojíme a máme navíc hokejku. Ono to nutně není špatně, ve výsledku to možná pomůže dětem nejvíc. Nepočítáme asi s tím, že nutně zde musíme mít budoucího florbalového reprezentanta. Což je možná ve výsledku horší, protože ti borci k tomu stejně chodí do práce (úsměv). Takhle mi to připadá, ale možná to mám už zkreslené tím, že už jsem rodič a jsem starší než tehdy. Třeba to bylo stejné, ale nevnímal jsem to, protože jsem byl mladší."

* Je pro tebe těžké vést vlastní děti v kroužku?

"Není. Ale musíš tam zapojit víc to, aby na tebe nebyli fixovaní. Mám nastavené tak, aby se to přebíralo. Aby třeba byli ve skupině s Kubou a já je neměl. Vnímám u toho mladšího, že když netrénuji já, tak taky nejde. Chodí spíš se mnou, než aby chodil na florbal. Ve věku pěti let to nemusí být špatně, ale je potřeba trochu ho začít osamostatňovat. Zjistíš totiž jinak třeba, že jej florbal nebaví, chodí tam prostě s tebou, ale to může kamkoli, než se trápit a skončí ti nakonec v desíti. To je pak vyhozená energie. A je to to nejhorší, nutit někoho do něčeho, aby dělal, když pak stejně skončí a zahodit tak léta života."

* Trenéra to mrzí, rodiče to mrzí ještě více…

"Většinou jsou za tím ti rodiče. Ale to není případ tohoto kroužku. Ale spíše problém tehdejšího FBS, které se tvářilo profesionálněji."

* Ke konci se chci zeptat: elévů je málo, je jasné, že přípravkáři je budou muset doplnit. Jak ty třeba hodnotíš dovednosti a připravenost těch malých na skok z kroužku do turnajů?

"Já jsem nikdy netrénoval, když byla dvě hřiště. To je výdobytek posledních let. Nevím, jak to funguje, zda to tak mají všichni, jedno slabší a jedno silnější hřiště."

* Většinou je to na tom, jak se trenéři domluví. Ale ne vždy to stoprocentně platí.

"Samozřejmě, i v této kategorii chceš vyhrát. Takhle, myslím, že tam jsou kluci i holky, co na to asi mají. První půlrok bude asi peklo pro ně. Budeme to muset nastavit a řešit i mezi námi, více řešit zápasové věci, nejsem si totiž jistý zda děti ví, jak funguje střídání, jak se rozehrávají standardky, a jak se vůbec hraje florbal. Někteří jen běhají za balonkem."

* V houfu, ještě doplním…

"V houfu, přesně tak. Že je tam zkrátka nějaký řád. Ještě musíme řešit, že je tam pán, co se mu říká rozhodčí (úsměv). Který si to navíc většinou taky učí. Určitě na to mají, i když ne všichni. Bude to pro ně hodně těžké. Je to výzva pro nás trenéry, aby je to nesemlelo. Vypozorovat tu případnou chvíli, že jim to fakt nepůjde a včas je stáhnout zpět a nechat je pouze v kroužku. Nenutit je hrát, když poznáš, že to nepůjde. Ono se může stát, že teď jim to nepůjde a za rok budou super. Když si vezmeš, dětem je pět, šest, některým sedm. Mluvím hlavně o přípravce. Ten skok tam může být velký, už za měsíc. Ale ať neskončíme negativně, v některých to může probudit ten zápal, že si řeknou: jo, tohle chci dělat. Chodit na turnaje, hrát v tom týmu, to to v nich může probudit. Na kroužku ale nejsou jeden tým. Ještě nebyli nikdy v situaci, že jsou všichni jeden tým a hrají proti někomu cizímu. Bude to pro ně něco nového ale může to pro ně být start."

* Jako trenér jsi toho zažil hodně, trénuješ delší dobu: máš nějakou trenérskou filozofii? Podle čeho se při trénování orientuješ?

"Hmmm… Příprava není dogma. To do nás tlučou na seminářích: to, že si něco připravíš neznamená, že to musíš na tréninku dělat. A je dobré včas i uznat, že to třeba nefunguje. To se stává často: máš něco na papíře, vypadá to geniálně. Jenže pak to vysvětlíš hráčům a oni vůbec neví, nebo to nějak nevychází. Musíš v tu chvíli polknout ego a říct hele je to blbost, jdeme na něco jiného. A hlavně to musí bavit. A nejen ty hráče ale i tebe. Protože pokud tě to nebaví, chodíš tam nasraný, unavený po práci, nějak to prostě odjet, tak přenášíš to špatné na hráče. I když ne vědomě. A myslím, že jsem to zažil poslední roky, než jsem si dal pauzu."

* Byla tam už jen setrvačnost?

"Ano, setrvačnost, donucení. Není to ono, ti hráči to poznají. Ty z toho nemáš dobrý pocit… Takže hlavně to musí bavit. I trenéra: pokud ho to baví, chce to dělat. A pokud to chce dělat, snaží se dozvědět víc, vzdělává se, zlepšuje tréninky. To je gró toho."

* Po tom všem, co pro tebe nyní florbal znamená?

"No… tak florbal je vlastně jediný sport, co jsem pořádně dělal a dělám. Mě se to přetavilo i do práce. Byl jsem na elektru, pak jsem šel na informatiku na výšku. A tam trenér Fráňa, jak jsem zjistil, dělá v IT firmě v Olomouci. A zjistil jsem, že FIS děláme my a můžu na něm dělat. Takže s florbalem přijdu do styku i po druhé stránce. A to platí do dneška. Nějaké statistiky, exporty, úpravy v systému. Pro mě je florbal pořád náplň času, i když zrovna netrénuji. A tím, že máš náhled i ze druhé strany, je to takové příjemné."

* Ten sport ti prostě nedá pokoj…

"Ten florbal mi nedá pokoj. (smích)"